Jako „Řepka v sukni“. Teď to bude Maňasová řezat v Brumově

Doma u televize ji fotbal nebere, to raději svolá partu kluků a jde si zakopat. Na hřiště, nebo i do haly. Nejdříve doma v Pitíně sváděla s kluky pouliční bitvy, mnohdy bez pravidel. „To je normální. Začalo mě to bavit a chtěla jsem hrát i zápasy. Neviděla jsem se nikde v zahraničí ani někde v lize. Naopak jsem chtěla hrát nižší soutěž a hrát jen tak pro radost,“ popisuje.

Začínala se staršími žáky v Bohuslavicích nad Vláří, kde dokonce dostala na ruku i kapitánskou pásku. „Asi jsem ji dostala díky své spolehlivosti. Byla jsem tam nejvyšší z kluků," rozesmála se sympatická dívka, která ve volném čase fotí zápasy fotbalového Slavičína v divizi, béčko i dorost a do toho cvičí koně.

S míčem se však nemazlí. Ta holka je totiž drsňák v dívčím těle. Takový Tomáš Řepka v sukni. Pardon, i ona se cítí lépe v dresu, trenkách a kopačkách. Na hřišti to řeže víc než kdejaká pila v Pitíně. Obci nedaleko Slavičína, kde žije. Zranění a úrazy sbírá asi jako pěstitel ovoce do pálenice. „Modřiny či odřeniny jsou pro mě totální banality, kterými se prostě nezabývám. Začnu něco řešit až když už to jinak ani nejde. Sport mám hrozně ráda a neplánuji se ho vzdát, dokud nebude nejhůř,“ vzkazuje Maňasová. „Já mám zítra zápas. Hrát musím,“ reagovala třeba, když jí lékař hrozil třítýdenní pauzou kvůli oteklé šlaše na noze.

Vážení doktoři, lékaři a pracovníci zdravotnických zařízení, jestliže se nechcete vyvrátit, opusťte prosím následující řádky. Bylo jedno lednové úterý roku 2017, když se jí splašil kůň a na ledovce po zběsilé jízdě v obci uklouznul. „Když začal bezhlavě utíkat domů, v hlavě mi začalo šrotovat vše, co můžu udělat. Nepanikařila jsem, ale byla jsem vystrašená. Jenže u koní, jakožto poměrně nebezpečných zvířat musíte umět přemýšlet a nepanikařit,“ popisuje své dramatické chvíle Maňasová, která ve svém volném čase cvičí koně.

„První co vás napadne je brzdit, a to jakkoliv. Jenže ať jsem udělala cokoliv, kůň vůbec nereagoval. Řekla jsem si, že ho stočím někam na louku, či do lesa. Přece jenom je to bezpečnější, než když máte neovladatelného koně přímo na silnici a plným tryskem běží dva kilometry domů,“ pokračuje mladá jezdkyně.

V hlavě se vám honí myšlenky, jak sobě i koni zachránit život a zároveň neohrozit ostatní. Valach navíc zrychloval. „Když jsem už nevěděla co dělat, přemýšlela jsem, že dokonce seskočím. Věděla jsem, že běží domů a tam bych ho také určitě našla. Kdybych byla bez sedla, neváhala bych. Jenže při snaze se dostat ze sedla, ještě k tomu westernového, bych si ublížila ještě víc,“ tuší Maňasová.
A pak to přišlo. Na kluzkém povrchu silnice koni ujely v poslední zatáčce zadní nohy. „Spadli jsme oba, spolu. Zůstala jsem ležet na místě, ale on měl brzdnou dráhu dobrých dvacet metrů. V momentě jsem se snažila zvednout a rozběhla se pro koně, ten byl však rychlejší, tak jsem si pro něj došla domů,“ oddechla si.

Ano, šla po svých. Dokonce ve stáji si ještě splnila povinnosti. „Cítila jsem mdloby a bylo mi špatně od žaludku, na chvilku jsem si sedla a neřešila to. Řekla jsem si, že nejsem lama a svou práci dodělala. Majitelce jsem poté popsala, co se stalo. Do nemocnice jsem nechtěla, cítila jsem se relativně v pořádku, ale nakonec jsem celým mým okolím k tomu byla donucena,“ přiznala Maňasová.
Nakonec na čtyři dny skončila na jednotce intenzivní péče. Diagnóza? Otřes mozku, zhmoždění hrudníku a kolene. „Přitom jsem byla přesvědčená, že do nemocnice jedu na výlet. Doktorům jsem ale ani nebyla schopná ani přesně doktorům popsat, kam jsem se praštila. Byla jsem přesto překvapená, když mi na ruku byl připevněn náramek se jménem, datem narození a přídavkem JIP.“
Na další dva týdny byla „potrestána“ domácím klidem. Pohyb? Přísně zakázán. „To pro mě bylo největší utrpení. Beru to jako dobrou zkušenost a náramek z nemocnice mám připevněný hned vedle našich společných fotek a stužek ze závodů s dotyčným koněm Lukasem,“ podívala se na svou nástěnku.

Po nepříliš obvyklé nehodě si dává větší pozor. „Mám větší respekt. Ale jen z Lukase, ostatní koně jsem neřešila. Ale začala jsem si dávat větší pozor, to je fakt. Mohlo to dopadnout mnohem hůř a vlastně mám i štěstí, že i když jsem neměla, přilbu ani žádné další ochranné prostředky můžu být ráda, že to dopadlo ještě dobře,“ ví Maňasová.

O tři měsíce později….

Dubnový páteční večer se vracela na kole z tréninku, když ji srazilo auto. Řidička chtěla odbočovat, když ji nestihla předjet celou délkou vozidla a Michaela skončila ve dveřích spolujezdce a ustřelila pravé zrcátko. „Stojím si za tím, že to ani nebyla moje chyba. Nebylo to nic extra vážného, ale celkem jsem se lekla. I když jsem jela na kole, nejela jsem zrovna pomalu, chtěla jsem být co nejdříve doma. Přiznám se, že mi chvilku trvalo, než jsem vůbec začala reagovat, než mi hlava sebrala, že se vůbec něco stalo,“ popisuje Maňasová další moment, kdy při ní stála celá parta svatých.

Přestože nakonec se vše obešlo bez asistence policie i záchranky, se samotnou řidičkou se stačila ještě pohádat. „Vynadala mi, že se nedívám. Ironicky jsem se jí omluvila, že ji nemůžu vidět, že odbočuje. Když jede vedle mě a ještě mě nepředjela. Přece jenom kdyby mě předjela, skončím v kufru, ne v předních dveřích,“ popisuje Maňasová svou verzi.

Následky? Otok a modřina na stehně, které získala strhnutím a zaražením řídítek do sebe. „Tohle zranění nezískalo mou pozornost. Co mi vadilo, bylo moje problematické koleno. Mám v něm volný kloub, po nárazu nebyl, kde by správně měl být. Tři noci se s tím nedalo spát. Jen jsem doufala, že s tím nic nemám. Naštěstí bylo v pořádku,“ oddechla si Maňasová, která jinak různé odřeniny, modřiny, otoky, či vyražený dech ani nepočítá.

„Celkem mě mrzí, že i takové banality ovlivňují zdraví do budoucna. Často se mi smějí, že jsem chodící, lékárnička, úrazovka, nebo mamka si dokonce dělá srandu, že mi zvýší úrazové pojištění a můžu na tom i vydělávat. Zrovna se mi zahojilo oko, kdy jsem si při cvalové práci v lese roztrhla nadočnicový oblouk o větev,“ popisuje Maňasová.

Ostatně i její otec fotbal kdysi aktivně hrával, takže je na svou dceru pyšný. „Myslím, že ho těší, že se fotbalu věnuji, i když to někdy nevypadá. Vážně se snažím, tati,“ vzkázala s úsměvem.

„Hlavně mě těší, že mě podporuje celá moje rodina v tom, co dělám a že mi trpí mé neřešení zdravotních problémů. Věřím, že pro rodiče to nemusí být zrovna pěkný pohled, když vidíte, že vaše dcera chodí domů pořád dobitá jak pes, či někdy mnohem hůř, velké díky patří taky mé sestře Nice, která mi dělá osobní odvoz na každý futsal, zajede pro mě na zápas, nebo mě hodí i do Slavičína, když jdu zrovna fotit chlapy,“ zakončila děkovnou řeč Maňasová.

Vlastně Řepka v sukni.
Zdroj: https://zlinsky.denik.cz/fotbal_region/jako-repka-v-sukni-ted-to-bude-manasova-rezat-v-brumove-20170721.html